Staří Římané nevytvořili pro určité číslovky, slova nesoucí určitý číselný význam, žádné speciální znaky (číslice).

Pro označení číselné hodnoty prostě použili již existující znaky pro zapisování hlásek (písmena, grafémy).

Číselný význam římských znaků: I (unus, 1), V (quinque, 5), X (decem, 10), L (quinquaginta, 50), C (centum, 100), D (quingenti, 500) a M (mille, 1000).

Pro zapamatování doporučujeme některou mnemotechnickou pomůcku, v níž počáteční písmena slov naznačují pořadí římských číslic (např. Ivan Vedl Xenii Lesní Cestou Do Města. nebo I Velké Xenofonovo Letadlo Cáklo Do Moře.).

Pro zápis číslovek platí následující, poněkud zjednodušená pravidla:

napíšeme-li stejné číslice vedle sebe nebo nižší číslici za vyšší, výsledná hodnota se rovná jejich součtu (X a I = 11)
napíšeme-li nižší číslici před vyšší, konečná hodnota se rovná jejich rozdílu (I a X = 9)
většinou se kombinují nejvýše 3 stejné číslice (III = 3, XXX = 30), někdy však mohou být kombinovány i čtyři stejné číslice (např. IIII na starých slunečních hodinách)
číslice 2, 3, 6, 7, 8 (a jejich desítkové, stovkové, tisícové aj. ekvivalenty) se tvoří sčítáním, číslovky 4, 9 se tvoří odečítáním
pro odčítání se používají pouze číslice I, X, C, nikdy V, L, D (správně CXC = CLXXXX = 190; nesprávně VL = 55)
číslice I se pro odečítání většinou užívá jen před V a X (správně MCMXCVIIII nebo MCMXCIX = 1999; nesprávně MIM)
římské složené číslice se skládají od znaků pro nejvyšší hodnoty k nejnižším hodnotám (MDLX = 1560)
př. III (3), IV (4), VIII (8), IX (9), XIV (14), XIX (19), XXVIII (28), XXX (30), XL (40), LX (60), LXXX (80), XC (90), XCVIII (98), CC (200), CD (400), DCC (700), CM (900), MCMXCVIII (1998), MMVII (2007)