Všichni (neurčitéosobnípřivlastňovacíukazovacízáporné) v naší (neurčitéosobnípřivlastňovacíukazovacízáporné) třídě doma kromě rodičů někoho (neurčitéosobnípřivlastňovacíukazovacízáporné) mají, jenom já (neurčitéosobnípřivlastňovacíukazovacízáporné) jsem sama (neurčitéosobnípřivlastňovacíukazovacízáporné). Nemohla jsem se (neurčitéosobnípřivlastňovacíukazovacízáporné) o přestávce pochlubit jako třeba Lenka: "Můj (neurčitéosobnípřivlastňovacíukazovacízáporné) bratr hraje v symfonickém orchestru našeho (neurčitéosobnípřivlastňovacíukazovacízáporné) města!" Nebo jsme slyšeli od Ivany: "Naše (neurčitéosobnípřivlastňovacíukazovacízáporné) Klárka zpívá v chrámovém sboru." Mám prostě smůlu. Jsem jedináček. Odjakživa jsou všechny (neurčitéosobnípřivlastňovacíukazovacízáporné) hračky moje (neurčitéosobnípřivlastňovacíukazovacízáporné). S nikým (neurčitéosobnípřivlastňovacíukazovacízáporné) se (neurčitéosobnípřivlastňovacíukazovacízáporné) nemusím dělit ani o ně (neurčitéosobnípřivlastňovacíukazovacízáporné), ani o jiné věci. Ale je mi (neurčitéosobnípřivlastňovacíukazovacízáporné) doma smutno. Jako malá holka jsem prosila rodiče, aby šetřili peníze a koupili za ně (neurčitéosobnípřivlastňovacíukazovacízáporné) miminko.