Práce s textem (výběr ze státního testu 2015)
Na každou otázku je jen jedna správná odpověď.
Text k otázkám č. 1-5
A když mu soused na to řek: „Člověče, vy jste vadný – to nemáte strach o mozek?“ On pravil: „Nemám žádný.“
(2) Mezi rabíny jeden z nejučenějších se jmenoval Šmelke. Povídali se o něm všelijaké příběhy. Říkalo se, že důchody mikulovských rabínů byly velké, ale u rabína Šmelka bylo prý peněz pořád málo. Každého toulavého žebráka, který u něho zaklepal, obdaroval tak štědře, že rabínovi a jeho rodině leckdy nezůstal ani haléř. Všecky peníze, které rabín během dne dostal, rozdal ještě do západu slunce chudým, při východu hvězd nebyla v jeho domě ani vindra. A když už nebyly doma peníze, rozdával rabín třebas nábytek nebo šaty.
(3) Onehdy daroval žebrákovi prsten. „Cos to udělal?“ naříkala rabínova manželka. „Vždyť ten prsten stál čtyři sta rýnských a byla to naše nejdrahocennější věc!“
(4) Paní rabínová byla štědrá a milosrdná žena, ale čtyři sta rýnských je čtyři sta rýnských! Rabín Šmelke se na okamžik zarazil. Potom zavolal žebráka zpět a povídá mu: „Poslechni, dozvěděl jsem se právě, že ten prsten má cenu čtyř set rýnských. Měl by sis dát pozor, aby tě někdo nenapálil, až ho budeš prodávat!“
(5) Jindy zase rabín Šmelke pomohl staré ženě, které shořel dům. Ubytoval ji u sebe, aniž by za to něco požadoval.
B) Nechtěla se totiž uhodit do nosu o zadní stěnu skříně. Udělala ještě krok, pak druhý a třetí. Pořád čekala, kdy už narazí na dřevo – a ono pořád nic. „To musí bejt úplná veleskříň,“ pomyslela si.
C) Okamžitě si vlezla do skříně a zabořila do nich obličej, ale dveře nechala otevřené, protože dobře věděla, že ve skříni se samo zavře leda úplné ťululum. Za chviličku se zavrtala hlouběji a zjistila, že za první řadou kabátů visí ještě další.
D) Za druhou řadou už byla skoro tma a Lucinka raději natáhla ruce před sebe.
E) Podívala se dovnitř a uviděla tam viset samé kabáty – hlavně to byly dlouhé kožichy.
F) Lucinku napadlo, že by se mohla podívat, jestli skříň nepůjde otevřít, i když byla předem smířená s tím, že bude zamčená.
(2) Ve filmu je zachována podoba postaviček z původních komiksů, které poprvé světu představil jejich tvůrce Jaroslav Němeček již v roce 1969. Fifinka, Myšpulín, Piňďa a Bobík zkrátka vyhlížejí věrně, tedy stejně jako v komiksech. Jejich slunečný svět si stále drží své veselé barvy a postavičky se pohybují docela přirozeně, byť od nich filmový příběh ani nežádá žádné zvláštní úkony kromě série katastrof z běžných grotesek. Režisér prý na Čtyřlístku vyrůstal a jeho sešity si prohlížel už v době, kdy ještě neuměl číst. Za svou práci se rozhodně nemusí stydět, totéž platí i pro hravou hudbu Ondřeje Soukupa.
(3) Tím ale pouť síní slávy končí, dál už vedou jen schody do suterénu. Dláždí je dva základní kazy: neskutečně slabý, chaotický scénář a nezměrné množství odkazů na různé výrobky sponzorů filmu. Můžeme jen hádat, jak jedno ovlivňovalo druhé. Ale dejme tomu, že nejmenší diváci logiku ve filmu hledat nebudou. Hlavně že se zboří narozeninový dort pro Fifinku a lvem vystrašené obyvatelstvo ječí, prchá a padá.
(4) Dospělí zřejmě v sále nevydrží, i když se obrní trpělivostí a ponoří se do pocitu příjemné nostalgie po vlastním dětství. Jenže zanechat potomky v sále znamená jisté nebezpečí: rodič je vystaví mohutnému reklamnímu útoku. Sledování filmu se tak mění v listování omalován
Tak strašně jsem to prožíval, že jsem úplně zapomněl, že jsem se ocitl v zorném poli kohokoliv z kuchyně, kdo by náhodou vzhlédl vzhůru. To, co se přihodilo v příštím okamžiku, se zběhlo tak rychle, že jsem neměl čas na záchranu. Zaslechl jsem, jak nějaký cizí hlas ječí: „Myš! Podívejte se na tu špinavou malou myš!“ Dole pod sebou jsem zahlédl bíle oděnou postavu s vysokou bílou čepicí a potom se zableskla ocel.